Moje poprvé...

-->

Stalo se to dnes, 27. listopadu, okolo jedné hodiny odpoledne. Můj tep byl minimálně okolo 180 na 320, krůpěje potu se ronily, nervozita stoupala... Držela jsem to v rukách a byla připravena na cokoli...

Především na to, že mě z těch dveří vedoucí koleje vyrazí dřív, než tam s tím úplatkem vlezu a nebo až po tom, co mi tu českou bonboniéru Tatianu omlátí o hlavu. Opak byl pravdou. Samy se ze mě začaly sypat věty, jako že česká čokoláda k jejím nedávným narozeninám a bla bla... Vrhla se po ni, jak kdyby nikdy čokoládu nejedla. Pak už mi pomohla Julja a vykoktaly jsme, že jako by bylo fajn, nám dát ten společnej pokoj. Že jako já ten zahraniční student špatně snáším tyhle podmínky, zdraví prakticky nalomené (v tu chvíli bych snad vykouzlila i pláč) a prostě jako už nevíme, jak žít dál. A že ona je tak úžasná, že ten pokoj pro nás určitě najde...
Začala se hrabat v papírech a jako že to nepůjde, že je všude jen po jednom volném místu. ALE je tu jedna možnost! Volný pokoj, který je určen rodinám, ovšem na to musí mít souhlas ještě nějakého vyššího vedoucího. „Běžte se učit holky a o půl třetí se přijďte zeptat, jak to dopadlo“. Zmeškala jsem 2 předměty ve škole. Ale co? VYPLATILO SE! Vykouzlil se pro nás volný pokoj. Je malinkej, zanedbanej, trochu vybydlenej, ale budu konečně žít jako člověk. Příští týden jedu okouknout Moskvu, Ikeo těš se!!! :-D

Zaprodala jsem svoji duši, charakter... Myslela jsem, že to bude bolet víc....... :-D

Takže "komnatu" si přepiště na 106!:)

(fotky budou, to trochu zanedbávám, se omluvuju, ale brzo napravím:)