Pomáhat a chránit....

V noci mi bylo dost špatně... holt psychika je někdy šmejd. Ve snu jsem pořád viděla, jak mi snímaj ty otisky prstů, ty dva mladý chcápky, jak nade mnou slintaj a ptaj se mi, co dělám večer... a tom vlčákovi, kterýho jsem si vzala v tom snu na kolej :-D

A tak ráno vstanu, že už je to za mnou a návrat k normálu. Sic bez peněz, ale k normálu. Vezmu kartáček na zuby a takový ty věci a jdu do umývárky. No.. Připadala jsem si paranoidní, že na mě všichni koukaj... Nebyla jsem, když se mi u čištění zubů cizí kluk zeptal: „Ty nejsi zavřená?“ Tak jsem se málem udusila vlastním kartáčkem na zuby. Věc se má tak....

Jelikož policie přišla až za mnou, do mýho pokoje na koleji a já s nima odešla. Tak kolejbábu nenapadlo nic lepšího, než si domyslet, co se stalo... Takže prosim Vás... Ode dneška jsem kápo gangu, co pašuje drogy do Čech, jenomže moji bandu chytili a tak si pro mě přišli. Škola a to všechno byla jen zástěrka a Jul (moje spolubydlící) mě celou dobu kryla a tu určitě taky brzo zavřou... nicméně teda nesedim, tak kdybyste měli potřebu, napište, nějakej ten materiál dodám :-D

Ve škole se mi podařilo napsat zkoušku z Historického vývoje ruského jazyka, ruštináři mi teď tiše závidí z Brna doufám:-D ale nebojte, do zkoušky mi chybí ještě jeden semestr.... a pak, teď se podržte, si mě stranou vzala bokem profesorka, vytáhla ze mě, co se stalo (asi jsem nevypadla nejlíp teda), vrazila mi 2000 rublů na jídlo a prej, až budu mít, ať jí to vrátim... cizí člověk, hustý. Až sem někdo poletíte, chce to nějaký dárek z Čech ;)

Přijdu ze školy... na chvíli si lehnu a telefon. Police bla bla bla, ihned se dostavte na doplnění výpovědi. Půlku hovoru vyslechla Jul, páč pan policista neuměl otvírat pusu a bylo mu šumák, že fakt nevim, kde to mám hledat... Díky bohu jela se mnou na stanici.
Ta policejní stanice byla uvnitř nějakejch starejch paneláků, ovšem ve sklepě! Myslím, že tam nebyly ani okna... No tak jsme vlezly do toho sklepa, všude samý dveře, za jednima pootevřenýma bylo vidět roztřískanej bordel, sklo a prostě harampádí... jako v tu chvíli jsem brala zpátečku, ale pozdě, nějakej fízl vylezl a zatáhl nás k nim. 3 stoly, lampy, otřískaný zdi a židličky, který musely poremontit, aby držely až si na ně sedneme... Pravda měl tam počítat a ne psací stroj!

Vysvětlil mi, že kolegové to zvorali a musíme sepsat zprávu znova. To jsem nevěděla, že mě čeká hodina a půl silného zapírání. Kdybych si tu zprávu napsala sama, bylo by to jednodušší. Ten debil hledal každý písmenko a pravopis mu dělal značné problémy. Slovo peněženka, peníze a ztratila – mu dělali největší problémy. Když po 15 řádkách, co mu Jul opravovala chyby, začal nesnesitelně skřípat zubama, jsme usoudily, že toho asi necháme... holt pár chyb se přežije, že. Problém nastal, když jsem ho žádala, aby tam doslova napsal (latinkou) ISIC karta.... Chudák nemohl najít písmenko i, tak aby teda nemusel dlouho hledat na té velké klávesnici, tak jsem mu ho teda našla.... V tu chvíli dalo Jul vcelku dost práce nevyprsknout smíchy a neposlat ho do prdele. Když po hodině a půl datlování sepsal zprávu na dvě A4, tak začaly otázky...

- „Jste si jistá, že nejste hledaná osoba?“ (ano a ráda bych si sama nandala želíska)
- „Jste si jistá že v rozmezí 15:02 a 15:15 jst peněženku sama nevyhodila nebo neztratila z kabelky?“ „Kdy jste ji naposledy viděla?“ „Proč nosíte v kabelce ponožky – čitaju značka Sensor?“
- „Já chápu, že jste tu peněženku dostala jako dárek, ale kolik stála přesně?“ - „No dobře, dejme tomu tolik, ale už byla dva roky stará, tak jak si ji můžete cenit na stejnou sumu peněz?“
-“Jak přesně veliká byla?“ - „Kde jste měla napsané piny od platebek v peněžence?“ (tady mi ujelo slovo idiot)
- „Kolik vám chodí stipendium?“ - u této otázky jsem se jaksi rozčílila... bylo mi ale vysvětleno, že pokud má člověk v Rusku malou vejplatu a ukradnou mu peníze, tak se tím zabývají jaksi intenzivněji, ovšem pokud má člověk větší vejplatu, tak to prostě má pomalejší ráz... Když jsem ani přes to neřekla, kolik činí moje stipendium, byl jaksi v rozpačité náladě a stále naléhal... Nevím, kolikrát jsem použila slovo demokracie, svoboda a nechci... ale poslední věta, ať si zavolá do Finska, odkud mi chodí a na českou ambasádu do Moskvy, že jim to musím říct, vcelku zabralo.

Dal mi svoje OSOBNÍ číslo, že se musím zítra znovu dostavit, jelikož na této stanici nemají razítko a mám si zjistit, kolik stála ta peněženka a bla bla... že mi jako zavolá dohodneme se v kolik. Do týhle díry mě samotnou nikdo nedostane a písmenka už mu napovídat taky nebudu, to radši asi zavolám na tu ambasádu.

Byla jsem opravdu ráda, že se mnou byla Jul, i když se už slušně orientuju, tak pocitejní terminologii, jaksi našprtanou nemám a aby si připadal ten debil dost nad věcí, tak jí používal často a rád. Naschvál mluvil rychle a nesrozumitelně. Idiot, co neumí psát, ba se ani chovat k cizincům... Šťastné a veselé.....